Taková mocná země, ale důslednost zde neočekávejte

Jeden z obrovských amerických paradoxů je tento: na jednu stranu Vy nesmíte způsobit, aby se ten druhý cítil nepříjemně, na druhou stranu druzí mohou způsobovat, abyste se Vy nepříjemně cítili. Jenže to v cestovních přírůčkách nepíšou, a tak Vám ušetřím léta hledání, a vysvětlím Vám to. Škoda, že mi to někdo nevysvětlil před deseti lety...

Aby bylo jasno: jeden z největších hříchů proti Američanovi je způsobit, aby se cítit nepříjemně, nepohodlně či trapně. Anglický výraz pro to je "to feel uncomfortable" a "make somebody uncomfortable". Pro nás je komfortní čili pohodlná pohovka, ale city ne. Cítíme se příjemně ve společnosti přátel či když sedíme na velkém kopci a obdivujeme okolí. Ale v USA se cítit "comfortable" je moc důležité. To je pravidlo číslo jedna.

Takže, když chcete otevřít ten svůj zobák, musíte Vaše myšlenky nejdřív tvrdě přefiltrovat. To sítko má velmi drobné otvory, hned tak něco se přes něj nemá dostat. Pravdivá slova, pokud by mohla zranit, i kdyby toho druhého mohla zachránit, zůstávají v cedníku. Neupřímná pochvala projde. Usměrnění divokého dítěte na veřejnosti se neprocedí. Prostě mazat lidem med kolem huby, usmívat se, odpovídat na otázku "Jak se máš?" pouze nadšeně, že je vše skvělý, ona ta otázka je stejně jen pozdravem, slušností bez jakékoliv hloubky. Takže co se týče slov, nikdy nesmíte způsobit, aby se druhý cítil blbě.

Z toho byste předpokládali, že druzí se taky budou snažit chovat tak, abyste se necítili nepříjemně. A zde my Češi jsme plně šokováni. V kategorii skutků to totiž vůbec neplatí. V tu chvíli se uplatňuje pravidlo "po nás potopa" a "jestli vám to vadí, tak se běžte vycpat". Anglicky "fuck off" a "mind your business", volně přeloženo. V obchodě jsou uřvané děti, v restauraci si slečna povídá s druhou na plné pecky, miminko brečí v kině, soused si ve tři v noci pouští hudbu na plné pecky, kluk má ten svůj rap v autě naplno. Prostě mentalita, že oni mají právo si do toho kina, restaurace či obchodu zajít bez ohledu na to, jestli ten prožitek naprosto zničí pro toho druhého. A poslouchat svou hudbu, i když byste raději spali, nebo i když Vám odcházejí ušní bubínky. A samozřejmě že Vy se nemůžete ozvat, jelikož se uplatňuje hned to první pravidlo tomu druhému neznepříjemnit city. Slyšíte mě, jak v obrovské frustraci křičím přes oceán?

Samozřejmě, že pokud někomu něco řeknete, tak oni Vám hned vynadají a to pěkně tvrdě a sprostě, i když Vy jste byl slušný. Když se na člověka sneslo už pár takových hulvátských slovních spršek, tak ten človíček začne pravidlo číslo jedna uplatňovat daleko častěji, téměř pořád. A americká společnost tak zabřehá do toho svého společenského hnoje čím dál víc. Proto taky jsou zde zbraně tak populární, proto má USA z celého světa nejvíce procento populace ve vězeních. Když si každý může dělat co chce, ale nic se mu nemůže říci, a to vše od útlého dětství, ono se to časem přeci jen někde ukáže.

Taková mocná země, ale vychované děti či dospělé na veřejnosti moc neočekávejte

Jeden z velice nestravitelných aspektů USA je pro mě to, jak se děti, ale i dospělí, na veřejnosti chovají. A jak jsou přesvědčení, že mají plné právo chovat se jako neandrtálci a že jim nikdo na to nesmí nic říci.

Jednou jsme s mojí sestrou probíraly, jak jsme se musely v USA učit, že víceméně musíme držet hubu, když něčí dítě leze v restauraci, kde my se snažíme v klidu jíst, po stolech a hraje si na kovboje. Protože Američani jsou velice hrdí na své rodičovské schopnosti a nikdo jim do toho nesmí kecat. A navíc, americká svoboda je přeci, že já si mohu dělat, co chci, bez ohledu na to, jestli tím někoho vyrušuji nebo ne, že?

Takže matka vezme své půlroční dítě do kina, kde ono samozřejmě bude brečet, protože to kino je na něj moc hlasité, jeho ten film nezajímá, ale máti chce vidět film a ať se jde každý vycpat, jestli jim to vadí. A pokud jí něco řeknete, tak Vás pošle do prdele ("Fuck you, mind your own business!" je běžná odpověď). Nebo běžte večer kolem desáté nakupovat do supermarketu a je to tam jako chorus uřvaných dětí. Většina matek ukřičené dítě z obchodu neodstraní, ale nechá ho řvát, a po čase se na něj rozčílí a s vyspělostí osmiletého dítěte mu řekne: "Jestli nepřestaneš, tak se přestanu kontrolovat!" A po půl minutě se kontrolovat opravdu přestane a přede všemi svému dítěti nařeže, ačkoliv je to zde samozřejmě protizákonné. Ale nedej Bože, abyste té matce řekli, aby se uklidnila. Tu chybu občas udělám, a dnes jsem to pěkně slízla.

Totiž, byla jsem v sekáči. Jedno dítě tam křičelo a běhalo a babička na něj začala řvát a mlátit ho. Tak jsem jí řekla, ať se zklidní a vezme to dítě ven, že nemám náladu se dívat, jak ho přede mnou tříská. Že jako zákazník mám právo na klidný nákup. Jejej, to byla mela. Že ať se starám o sebe, ať ji nekecám do toho, jak svého vnuka vychovává atd. Prodavačky mi říkaly, ať to nechám plavat, ať se nerozčiluji. Já jim řekla, že bych od nich očekávala, že tu paní usměrní, ať si jde to dítě mlátit na záchod nebo ven, ale ne v obchodě před zákazníky. Takže nakonec já byla ta špatná. Ale paradoxem je, že ty prodavačky a další zákazníci byly na mé straně a pár mi jich to potom řeklo. Jenže všichni se báli cokoliv říci před tou paní. Prostě držet hubu. Když Vám něco vadí, tak se otočte a dívejte se jinam nebo odejděte. Ale konfrontace není na místě. Jednou jsem řekla v obchodě malé holce, aby nekopala svou těhotnou maminku. "Fuck you, mind your own business!" znělo od její černé maminky. A až její dcera vezme to miminko a třískne s ním o zem, tak stát bude z našich daní platit nemocenské výdaje a invalidní důchod pro něj, ale matka se bude divit, jak se to jen mohlo stát. Dělá se mi z toho blbě...

Samozřejmě nemůžeme ani zapomínat, že dospělí nemají žádné zábrany jak na veřejnosti vypadat či se chovat. Lidé, co mluví příliš hlasitě do mobilů, jsou zde normou. Občas si před Vámi stříhají kleštičkama nehty. A co teprve jak se oblékají. Zajděte si do Walmartu a možná se i rozpláčete nad nízkostí lidského ducha. Ono dívat se na dvěstěkilovou ženskou v legínách, jak jí to sádlo přetéká všem na očích, to se člověku chce zvracet. Pak kolem Vás projde další ženská v pyžamu a bačkorkách a to se lehce usmějete. Pak vidíte pana transvestitu, bohužel nevkusného, a završí to stopadesátikilová dáma s tričkem na ramínkách, takže její sádlo na zádech vypadá jako kozy, oficiálně se tomu zde říká zadní kozy (back boobs). A vy se snažíte opět nezvracet, a tak se radši smějete, ale po odchodu z obchodu na Vás padne lehká depka. Tak tohle že je ten nejmocnější země na světě?

Taková mocná země, ale z puritánství ješte nevyrostli

Jaká by byla Amerika dnes, kdyby španělština byla hlavním jazykem, protože Španělé, nikoliv Angličani, si vydobyli vlastnictví této velké země? 60 km od místa, kde bydlím v Colorado Springs, byla hranice s Mexikem. Ale to už je historie, i když ne tak dávná. Jaká by byla Amerika, kdyby katolické Mexiko, nikoliv puritánská Anglie, ovlivnilo myšlení Američanů o našem těle a sexualitě? Byla by pro Evropana podstatně stravitelnější.

Před třinácti lety jsem ukazovala svému budoucímu tchánovi pár fotek ze svého dětství. Na jedné jsem tam úplně nahatá. Bylo mi asi tak pět let, byli jsme na koupališti a já tu fotku mám ráda, protože je na ní můj táta. Tchán se pochybovačně na tu fotku podíval, a jako by nevěřil svým očím, musel se zeptat: "Ty jsi tam ale úplně nahá?!" "No jasně, u nás běháme jen tak. Dokud holce nezačnou růst prsa, tak horejšek nenosí. A předškolní děti na koupališti nenosí vůbec nic." Vůbec jsem netušila, v čem byl problém. Teď už to vím. Porušila jsem jedno americké tabu. V USA se nahota v běžném životě neukazuje, neboť se chápe plně sexuálně.

Pamatuji si, jak můj manžel byl překvapený, když jsem ho v Čechách vzala na chatu. Naše chata je v zahrádkářské kolonii. Muž viděl tlusté a hubené, mladé a staré ženy pracovat na jejich zahrádkách v kalhotkách a podprsenkách. Manžel byl lehce šokovaný. Vysvětlila jsem mu, že to je u nás normální a rozhodně i více zakrývajíci než dvojdílné plavky. Teď už jeho překvapení chápu.

Puritánská mentalita je v USA všeobjímající. Je to o sexualitě, lidském těle, kojení, alkoholu, močení a já nevím o čem všem ještě. Jeden z důvodů, proč Američani nemají rádi Mexičany, je i díky tomuto. Mexičani jsou na tom asi jako my v těhle oblastech. Pro Američany jsou necivilizovaní. Pro nás jsou normální. Ale vezměme to hezky popořádku.

Tělo nahé je tabu. Ješte tak miminko je přijatelné, ale roční dítě nahaté už není. Zkuste si nechat vyvolat fotky vašeho nahatého batolete a CPS (Child Protective Services - sociálka) vám bude klepat na dveře. A že když fotíte svoje dítě, tak ho asi taky ošaháváte a jste úchylák, a tak bude lépe vám dítě vzít, dát ho do pěstounské péče, kde bude na 90% zneužíváno pod dohledem státu a ošahavatel za to bude placen. Byla bych moc ráda, kdybych si teď dělala z vás srandu, ale bohužel to se zde stává. Ne automaticky, ale často. Když vás někdo nemá rád, zavolá na vás sociálku, a ta vás hned tak neopustí.

Takže pozor na ukazování či vyvolávání fotek nahých dětí, může to být bráno jako dětská pornografie. Nechat své děti běhat na zahradě či v bazénu jen tak může vyvolat podezření na pedofílii. "Čistému vše čisté" zde neplatí.

Jelikož tělo je sexuální, a tak nečisté, kojení na veřejnosti je mnohdy nepřípustné. Prsa jsou zde pro pány, aby si jich užívali: čistý sexuální symbol. Že jsou taky na výživu miminek? Ale prosím vás, to se zde nenosí. Většina dětí není kojena. Když maminka jde zpět do práce po šesti týdnech či po třech měsících, tak to nemá moc cenu, když s tím je zpočátku tolik práce. A pakliže mamča je odvážná a kojí, když to malé vyžaduje, tedy i na veřejnosti, mnohdy se zcela zahalí před zraky druhých. A kdy se náhodou nezahalí, tak má šanci, že se na ní lidi budou dívat jako na cikánku a ty odvážnější ježibaby jí řeknou: "Ale zlatíčko, nebylo by lepší, kdybys ho nakojila na záchodě?" Na což já jsem vždy odpovídala: "A Vy jíte svou večeři na záchodě?"

A když už mluvím o záchodě, tak čůrání na veřejnosti se chápe jako sexuální úchylka, která vám může vysloužit zápis v rejstříku sexuálních deviantů (spaní s prostitutkou vám to vyslouží též). Takže svoje syny nenechte čůrat u stromu nebo mezi auty a svoje dcery za keřem. Najděte záchod někde v restauraci.

Od restaurace už jsme u alkoholu. Jo, to je zajímavá kapitolka. Z historie již víme, že zákaz alkoholu způsobí mafii a zločin, bohužel to samé platí pro drogy, ale to politikům ještě nedošlo, neboť ta válka proti drogám hodně vynáší, ale to je o nečem jiném, politiku sem netahejme, že? V USA je alkohol legální až je vám 21 let. Řídit auto můžete v šestnácti, zabíjet lidi ve válce v osmnácti, ale ožrat se, protože jste ve válce přišli o nohy, na to si budete muset počkat pár let. (Ale to už zase sklouzavám do té blbé politiky.) Ten věk jednadvaceti se ale nevztahuje pouze na pití, ale i na obsluhu s alkoholem. Pokud půjdu do potravin a koupím si tam lahvinku (o tom, kde se dá koupit lahvinka jsme hovořili již dříve), tak pokud pokladní bude pod 21, musí zavolat někoho staršího, aby se té láhve dotkl a namarkoval to. Některé státy mají zákon, že alkohol na veřejnosti můžete pít pouze v hnědém papírovém pytlíku. Jo, člověk tak dumá, kdo tady vlastně je tím pytlíkem?

Jo, byla bych moc ráda, kdybych vám teď mohla říci "apríl", ale to vše zde je pravda pravdoucí. Čech v Americe se toho musí tolik učit, aby přežil. A jen nad tím kroutí hlavou a říká si: "Co se stalo se zdravím selským rozumem?" Tak ten už zde nehledám.

Taková mocná země, ale kvalitní angličtinu moc neočekávejte

Moje angličtina ujde - na moje poměry. Přeci jen jsem měla anglinu pouze dva roky a to na jazykovce. Tu vynechám člen neurčitý, občas překroutím slovosled. Na americké poměry je ale moje angličtina skvělá. Můj pravopis je skvělý. Což o něčem vypovídá.

Pamatujete si, jak do nás na škole bušili: I don't, you don't, he doesn't? "Nikdy nesmíte říci: he don't. Nikdy!" Zlatí učitelé. Jen kdyby ale slyšeli Amíky, tak by je trefil šlak. Když jsem poprvé zavítala do Mississippi na jihu USA, tak jsem pochopila, že tam jsou přijatelné dva tvary: "he don't" a "he dudn't". He doesn't tam člověk slyší sporadicky.

Další poučku, co nám naši učitelé vštěpovali, bylo nepoužívat náš český dvojitý či trojitý negativ. "He doesn't have any money". Jací to idealisté byli naši učitelé. "He ain't got no money". Poněkud vzdělaněji: "He don't have no money."

Znám několik postarších dam, co vždy říkají: "I says." To mi dost drásá uši. Netuším, kde to pobraly.

Další velmi zajímavý aspekt angličtiny je pravý význam určitých výrazů. Tak například "See you later, we'll do lunch soon" (brzy naviděnou, zajdeme si spolu na oběd) zcela zmate Evropana. Tento výraz by se dal přeložit takto: "Jste příjemná osoba, přeji Vám hezký život." Trvalo mi více než rok než jsem si uvědomila, že se s tím člověkem již nikdy nesetkám. Takže nyní už to vím a pokud mi opravdu záleží se s tím človíčkem opět setkat, tak se hned domluvíme na schůzce. Jinak to zde prostě nejde. Americký výraz "How are you?" neznamená nic jiného než Ahoj. Skutečná odpověď není na místě.

Pokud se Vás Američanka zeptá, jak se Vám líbí její nový šeredný účes, upřímná odpověď se neočekává mnohdy ani od přátel. Věta jako: "vypadá to moc dobře, i když ten předchozí se mi asi líbil více" je asi to nejdrsnější, co si můžete dovolit, pakliže jí nejprve nevysvětlíte podstatu české upřímnosti. Jednou jsme to na party vysvětlovaly jedné Američance, že od pravých přátel očekáváme upřímnost, ať nám to raději řekne kamarád, že vypadám v tom účesu či úboru strašně, než abych celý den chodila po městě jako debil, že? Američanka nevěřila svým uším.

Takže, když se učíte anglicky, pracujte spíše na dobré výslovnosti než na perfektní gramatice. V USA se hodně usmívejte, konstruktivní kritika není na místě a co kdybychom si brzy zašli na kafčo?

Taková mocná země, a tak sekáče tady mají občas výborné

Nebylo by dobré, kdybych byla pouze negativní, že. Vždyť přeci v téhle obrovské zemi musí být alespoň něco dobrého. A taky že jo. Řetězec second handu nazvaný Goodwill.

Obchod Goodwill

Goodwill (dobrá vůle) je rozhodně pro Čecha organizací neobvyklou. Samotná organizace pomáhá lidem, aby dosáhli maximálního potenciálu ve svém životě. Prakticky to znamená, že vzdělává a pomáhá lidem (mnohdy s tělesným či duševním handicapem) najít práci. Též to znamená, že pomáhá lidem doma s osobní péčí, a tak umožnuje nemocným a lidem s postižením zůstat doma, nikoliv aby skončili v důchoďáku. Nejvíce viditelnou službu ale Goodwill poskytuje skrz řetěz svých obchodů. Tyto sekáče žijí pouze z příspěvků lidí. Na dárcovství to stojí a padá. V jejich případě to stojí. V našem městě, které má kolem 400 000 obyvatel, je těchto obchodů šest. A nejsou to žádné mrňavé obchody. Najdete tam skoro všechno. Od oblečení a boty přes knihy, hračky, kočárky, počítače, kazety a DVD, nádobí až po nábytek. Prostě když doma vykrámuji, tak to všechno dám do Goodwill. Oblečení vyprané být nemusí, to oni si udělají. Snad jedinou věc, kterou nepřijímají, jsou matrace. Z hygienických důvodů, a tak ve svých obchodech prodávají nové matrace. Jinak vše je od dárců.

Výběr v oblečení je hodně velký

Místo na sezení s kafem zdarma a s knihou

V našem městě je Goodwill rozhodně výjimečná, v jiných městech Goodwill dost zapadá svou zatuchlostí, malým prostorem a ubohým výběrem mezi jiné sekáče, které závisí na dárcích. Ale v Colorado Springs Goodwill funguje skvěle. Obchody mají místa na sezení v části, kde prodávají knihy, a dokonce si tam můžete dát kafčo zdarma. Cenově jsou levnější než české sekáče. Naše Goodwill má dokonce specialitu slev. Cenovka je v jedné z pěti barevných kategorií. Po dvou týdnech je sleva 30%, po dalším týdnu sleva činí 50%, a poslední týden, co je ta věc na prodej, je sleva 75%. Poté je produkt stažen a putuje do speciálního sběrného obchodu, kde jsou ceny minimální. Jelikož se Američanky nerady hezky oblékají, mnohdy kupuji hezké indické šaty za polovinu či čtvrtinu původní sekáčové ceny. Boty značky ecco kupuji za maximálně osm dolarů. Nové stojí kolem stovky.

Kromě toho, že člověk je do recyklování, a pomáhá lidem, kteří by v mnoha případech práci nedostali, nakupování v Goodwill má další výhodu: svůj mezinárodní charakter. V našem městě je hodně vojáků. Vojáci cestují a mnohdy si berou cizinky (převážně Němky) za ženy. A tak se k nám dostává mnoho evropských věcí. Německé kočárky, česká a polská keramika, věci, co mnohdy Američané neocení.

Jedné Češce ale udělá velkou radost, když si koupí krásný český malovaný talíř za tři dolary.

Takový mocný národ, ale ve vybavení domů jsou alespoň dvacet let pozadu

Jeden z prvních rozhovorů s mým budoucím tchánem zněl asi takto:

"Benedikto, máte tam, odkud jsi, videopůjčovny?"

"Ano, máme. A taky máme elektriku a teplou vodu."

Psal se rok 1998.

Američané mají mnohdy velmi zcestné představy o naší životní úrovni. A hlavně o životní úrovni za komunistů. Je pravdou, že některé země jako Rumunsko měly omezenou elektriku a málo jídla, ale my jsme si žili dobře. A v porovnání s USA, mnohdy na vyšší úrovni. Teď si možná říkáte, že jsem se zbláznila, ale zeptám se Vás na pár otázek:

Kdo jste měli doma za komunistů karmu (nikoliv bojler) na teplou vodu?

Kdo jste měli automatickou pračku plněnou zepředu?

Kdo jste měli odpadkový košík s nášlapnou páčkou?

My jsme měli doma všechny tyhle vymoženosti, které jsou nadmíru praktické. Teď, když žiji v USA, nemám ani jednu z  nich. Ne že by to tady nebylo. Pračky plněné zepředu, které perou lépe, ohřejou si samy vodu a spotřebují jí podstatně méně, se dostaly na americký trh kolem roku 2000. Karmy též. Nášlapné košíky jsou stále ještě novinkou. Jenže všechny tyhle evropské standarty jsou v USA dva až třikrát dražší než jejich americké protějšky. A tak musíme pečlivě plánovat, kdy se vykoupeme, aby nám vystačila teplá voda na jedno vykoupání. Samozřejmě, že většina domácností má mikrovlnku, ale pračka či myčka na nádobí nejsou samozřejmostí, hlavně v nájemních bytech. V současnosti Češi mají rychlejší připojení na internet a též více mobilních telefonů na osobu. V USA člověk většinou platí za příchozí hovory a smsky. Smsky začaly být populární teprve před pár lety.

No a nezapomeňme na kvalitu domů samotných. Když moje matka zjistila, že náš dům je postavený z dřevěné konstrukce, začala mu říkat chalupa, a nechápala, jak jsme za něj mohli zaplatit tolik peněz. Jenže i ty obrovské baráky v Hollywoodu jsou dřevěné! I když budou obložené kamenem či nahozené, jejich konstrukce je z dřevěných špalků a dřevotřísky. Vnější stěny našeho baráčku jsou silné méně než 20 cm. Naše okna, původní z roku 1956, jsou jednoduchá. Vytápění je standartní a strašné - centrální ohřev teplého vzduchu, který se neizolovanými trubicemi pod naším domem dostává do jednotlivých místností. Takže máme výhřev hlučným foukaným teplým vzduchem. Asi Vám nemusím říkat, že jsem si koupila elektrické radiátory do každé místnosti, protože jinak se nám baráček na více než dvacet stupňů nevyhřeje.

Teď mi asi namítnete, že ale určitě nové domy jsou stavěny lépe. Pravda, do určité míry ano. Mají dvojitá okna, izolace je mnohdy lepší. Ale jsou také vybavené bojlerem a výhřev je foukaným teplým vzduchem. Na druhou stranu jejich konstrukce je ale horší, jelikož se používá čím dál méně pravého dřeva a dokonce i překližky (plywood), která alespoň obsahovala dřevo. Nyní se používá dřevotříska (particle board), která vzniká sloučením mnohdy pouze pilin a lepidla. Prokopnout stěnu není obtížné. Aby Vám voda či vítr zlikvidovaly dům není obtížné.
Ale neměli bychom zapomenout, že USA je taková vyspělá země...

Takový mocný národ, ale žalujou jako osmileté děti

Národním americkým sportem není ragby, basketbal či baseball. Dokonce ani hokej. Národním sportem je žalování.

Čech, který napovídal spolužákům a který druhému řekne, co si myslí hezky z očí do očí, americké žalování prostě nechápe. Přijde mu to nedospělé. Přijde mu to pokrytecké. Přijde mu to zbabělé.

Jenže je to tak. Většina Amíků takhle komunikuje. Když Vám, spolupracovníkovi, chtějí něco říci, tak jdou za šéfem, který Vám to potom řekne. Když uděláte chybu, jdou taky výš. Protože kdyby to řekli Vám a Vy byste tu chybu opravili, tak co by pak z toho měli, že? Když jdou za šéfem, tak tihle lidi, co nemají nic jiného na práci než žalovat, vypadají před šéfem zodpovědně.

Jenže takhle se nekomunikuje pouze na pracovišti. Církve a organizace jsou na tom stejně. Co se týče křesťanů, tak tohle počínání už vůbec nechápu. Neřekl Ježíš: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník."?

S tímhle mám bohužel příliš osobní zkušenost.Po třech letech odcházím ze třetího řádu karmelitek, protože někomu se na mně něco nelíbilo (tomu něčemu my v Čechách říkáme pravda). Nelíbilo se jim, co jsem říkala, jak jsem to říkala atd. Jenže já to samozřejmě netušila, jelikož můj sociální quocient je nižší než průměr, a tak, když si na mě moje "učitelky" zasedly, já nevěděla, která bije. A když jsem jim řekla, že nechápu, co se děje, tak mě poslaly výše. Na vrchu mi řekly (jo, všechny ty osoby, co byly nade mnou, jsou ženský přes šedesát), že musím držet hubu, nechat si své názory na katolické učení pro sebe (od kdy se říká učení církve názory?), vždy být pokorná, uctivá, tichá, prostě a jednoduše, nebýt sama sebou. Co bylo na tom všem nejvíce fascinující je, jak to vše pojaly. Když jsem chtěla vysvětlení, co se děje, odmítly se mnou mluvit. Na email neodpovědí. Já jsem ta, která je "tvrdá a neuctivá" (jejich slova, ne moje), přestože ony mě posuzují. Po dvaceti letech tvrdé práce na sobě ani já bych někomu v dopise nenapsala, že jsou tvrdí (harsh) a neuctivý (disrespectful), ale řekla bych jim, že jejich slova tak vyzněly. Co chci tímhle příkladem ilustrovat je to, že žalování odstartovalo hnusný proces, který nemá s křes´tanstvím (ani se slušným chováním) nic společného a že člověk nemá šanci z toho vyjít beze šrámů.

Dalším velmi oblíbeným místem žalování je škola. Na všech úrovních. V Čechách jsme byli velice tvořiví, co se týkalo napovídání, byli jsme solidární, tolerovali jsme druhých taháky. To zde prostě neexistuje. Studenti si zakrývají svoje sešity. Pokud někdo má tahák, tak to na něj řeknou, a postih může být až propadnutí z toho předmětu. Když jsem byla na universitě v Rakousku, byli jsme tam jak Evropani, tak Američani. Písemky z řečtiny se odehrávaly v duchu evropské spolupráce. Chudák náš švýcarský učitel, nevěděl, co nám říci, když na nás jedna Američanka práskla, že jsme si vzájemně napovídali. Budu upřímná, bez taháků bych nikdy nepřežila latinu. Doteď mám schovaný tahák z němčiny, 25 let starý. Jó, nostalgie.

Když člověk přijede do Ameriky, tak mu bohužel některé národní tradice zůstávají skryté. Většinou pouze po čase a po tvrdém šoku se mu některé věci zjeví a malému Čecháčkovi zůstává rozum stát. Ale takový je život.

Takový mocný národ, ale některé potraviny a jídlo prostě nemají

Čech v amerických potravinách zapláče. Ne že by toho jídla tam bylo málo, ale toho správného tam moc není.

Vezměme si základní potraviny: chleba a pivo. Americký chléb je taková bílá načechraná hmota. Půlkilovku lze vymodelovat do kuličky o průměru asi 6 cm. V té kuličce je cca 50 gramů cukru. Pro pravý žitný chléb budete muset buď k Němcům nebo k Rusům. Pivo americké má vodovou pachuť. Takže skončíte s pivem českým, německým či belgickým. Ale pozor! Každý stát má jiná pravidla pro prodej alkoholu (včetně tekutého chleba). Někde se pivo v potravinách nesmí prodávat. Někde se prodává pouze naředěné, 3,2%. Někde se nesmí alkohol prodávat v neděli. A teď se podržte: ačkoliv téměř vše v USA je obrovské, pivo se prodává v třetinkových lahvích. Třetinka evropského piva Vás v obchodě vyjde minimálně na jeden dolar. Dvoulitrovka Pepsi též.

Dobrá, tak jste si zašli nakoupit základní potraviny a zatím Váš košík zeje prázdnotou. Vydáte se za třetí základní potravinou: čokoládou. A pak si vzpomenete, jak chutná americká Hershey. Jedli jste někdy ukrajinskou nebo litevskou čokoládu? Je to srovnatelné. V některých obchodech naštěstí najdete Lindt, Ritter Sport či Milku. Uložíte svou třídolarovou čokoládu do košíku a pokračujete k jogurtům. Pakliže jste jako já, chcete najít smetanový jogurt. Tak na to zcela zapomeňte. To tady prostě neexistuje. Při troše štěstí najdete plnotučný jogurt. Asi tak ve třech příchutích. Obchody se zdravou výživou mají podstatně lepší výběr, ale v běžných potravinách si nevyberete. Zvláště pokud neholdujete netučným jogurtům s aspartamem.

V košíku máte předraženou čokoládu a vanilkový plnotučný jogurt. To vypadá na zajímavou večeři, co? Dali byste si rohlík? Jenže ty zde neexistují. No dobře, tak co takhle krupičkovou kaši? Za 800 gramů zaplatíte čtyři babky. A Granko zde neexistuje. A pozor, ať si omylem nekoupíte osolené máslo.

Večeře vypadá pochmurně a Vy se vydáte najít šťávu do vody. Neexistuje. Tak snad čaj? Jó, to se dá, za tři dolary. Ale lipový neočekávejte. Instantní Nescafe se dá koupit téměř všude, ale pravý Američan se na něj dívá přes prsty.

Konečně zabloudíte k evropským sýrům. Uzená gouda volá Vaše jméno. Šestnáct dolarů za kilo, ale čert to vem. A tak budete večer zakusovat goudu čokoládou a budete vzpomínat na Čechy.

Že jsem příliš skeptická a vybíravá? No asi jo. A tak nakupuji housky, žitný chleba a šťávu u Němců, levné ovoce a zeleninu u Mexičanů, jogurty v obchodě se zdravou výživou. Což znamená okružní cestu 35ti km. Nejbližší potraviny jsou ode mě 2,5 km. Ale ti z Vás, co jste ochutnali americký chleba, víte, o čem mluvím.

Takový mocný národ - Úvod

Nedávno jsem se bavila s jednou Ruskou. Ta se mi svěřila, že stačí, aby někoho pozdravila a oni se jí hned ptají, jestli je z Ruska. Ta milá žena nechápala, proč by to tak mělo být, když jenom řekne: "Hello!"

V tu chvíli jsem si vzpomněla na film Kolja a jak tam Svěrak komentuje Rusy: "Takový mocný národ, ale nejsou schopni říci "h" i kdyby se rozkrájeli". Tak jsme s drahou Ruskou trénovaly výslovnost písmene h. Tak snad, až se s někým opět setká, řekne Hi! namísto Chi!

A tahleta malá příhoda mi dala inspiraci: co kdybych začala psát o mocné zemi, v které právě bydlím? My Češi máme plno představ o tom, jaké je to v USA. Ale pravda je mnohdy hodně odlišná. Taková mocná země, ale...

A tak se budu snažit Vám něco o USA povědět. Čistě subjektivně, jak jsem to za více než deset let pobytu v USA zažila.