Národním americkým sportem není ragby, basketbal či baseball. Dokonce ani hokej. Národním sportem je žalování.
Čech, který napovídal spolužákům a který druhému řekne, co si myslí hezky z očí do očí, americké žalování prostě nechápe. Přijde mu to nedospělé. Přijde mu to pokrytecké. Přijde mu to zbabělé.
Jenže je to tak. Většina Amíků takhle komunikuje. Když Vám, spolupracovníkovi, chtějí něco říci, tak jdou za šéfem, který Vám to potom řekne. Když uděláte chybu, jdou taky výš. Protože kdyby to řekli Vám a Vy byste tu chybu opravili, tak co by pak z toho měli, že? Když jdou za šéfem, tak tihle lidi, co nemají nic jiného na práci než žalovat, vypadají před šéfem zodpovědně.
Jenže takhle se nekomunikuje pouze na pracovišti. Církve a organizace jsou na tom stejně. Co se týče křesťanů, tak tohle počínání už vůbec nechápu. Neřekl Ježíš: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník."?
S tímhle mám bohužel příliš osobní zkušenost.Po třech letech odcházím ze třetího řádu karmelitek, protože někomu se na mně něco nelíbilo (tomu něčemu my v Čechách říkáme pravda). Nelíbilo se jim, co jsem říkala, jak jsem to říkala atd. Jenže já to samozřejmě netušila, jelikož můj sociální quocient je nižší než průměr, a tak, když si na mě moje "učitelky" zasedly, já nevěděla, která bije. A když jsem jim řekla, že nechápu, co se děje, tak mě poslaly výše. Na vrchu mi řekly (jo, všechny ty osoby, co byly nade mnou, jsou ženský přes šedesát), že musím držet hubu, nechat si své názory na katolické učení pro sebe (od kdy se říká učení církve názory?), vždy být pokorná, uctivá, tichá, prostě a jednoduše, nebýt sama sebou. Co bylo na tom všem nejvíce fascinující je, jak to vše pojaly. Když jsem chtěla vysvětlení, co se děje, odmítly se mnou mluvit. Na email neodpovědí. Já jsem ta, která je "tvrdá a neuctivá" (jejich slova, ne moje), přestože ony mě posuzují. Po dvaceti letech tvrdé práce na sobě ani já bych někomu v dopise nenapsala, že jsou tvrdí (harsh) a neuctivý (disrespectful), ale řekla bych jim, že jejich slova tak vyzněly. Co chci tímhle příkladem ilustrovat je to, že žalování odstartovalo hnusný proces, který nemá s křes´tanstvím (ani se slušným chováním) nic společného a že člověk nemá šanci z toho vyjít beze šrámů.
Dalším velmi oblíbeným místem žalování je škola. Na všech úrovních. V Čechách jsme byli velice tvořiví, co se týkalo napovídání, byli jsme solidární, tolerovali jsme druhých taháky. To zde prostě neexistuje. Studenti si zakrývají svoje sešity. Pokud někdo má tahák, tak to na něj řeknou, a postih může být až propadnutí z toho předmětu. Když jsem byla na universitě v Rakousku, byli jsme tam jak Evropani, tak Američani. Písemky z řečtiny se odehrávaly v duchu evropské spolupráce. Chudák náš švýcarský učitel, nevěděl, co nám říci, když na nás jedna Američanka práskla, že jsme si vzájemně napovídali. Budu upřímná, bez taháků bych nikdy nepřežila latinu. Doteď mám schovaný tahák z němčiny, 25 let starý. Jó, nostalgie.
Když člověk přijede do Ameriky, tak mu bohužel některé národní tradice zůstávají skryté. Většinou pouze po čase a po tvrdém šoku se mu některé věci zjeví a malému Čecháčkovi zůstává rozum stát. Ale takový je život.
Žádné komentáře:
Okomentovat