Zapomeňte na oficiální statistiky, že gramotnost v USA je 99 procent. Pravdou je, že negramotnost je někde mezi pěti a patnácti procenty, a v případě New Orleans je to 44%. Taková mocná země, že?
Naše evropská představa o americkém vzdělání a vzdělávání je především zcestná. Hlavním důvodem asi je, že vrcholně vzdělaní lidé v USA jsou opravdu vzdělaní, s tituly z předních škol v USA jako je Harvard a Yale, a o nich často čteme. O těch, co nejsou schopni vyplnit dotazník či přečíst si Hemingwaye, se toho moc nedočteme.
Ale začněme od začátku. Podívejme se podrobněji na školský systém. Děti se zde začínají systematicky učit ve věku čtyř let v takzvané preschool. Samozřejmě že již od kolíbky jsou bombardované programy v televizi, které je učí abecedu a čísla. Vždyť přeci na učení nikdy není dostatečně brzy, není-liž pravdou? Ne, to pravdou opravdu není. Dětem, co čučí na televizi od kolíbky, spíš odumírají mozkové buňky, než aby se jim vyvíjely. Neschopnost soustředit se souvisí s raným díváním se do bedny. A i kdyby to tak nebylo, tak je dokázáno, že mozek většiny dětí prostě není připraven na čtení v tak raném věku. Ale ono se to dá obejít, že? Tajemství je v takzvaném sight reading, čili čtením nikoliv fonetickém, ale vizuálním. Sight reading funguje na principu, že se dítě naučí nazpaměť celé slovo. Mozek bere celé slovo jako obrázek a tím zapojuje pravou část mozku, která je za to zodpovědná. Levá část mozku, která je analytická a s kterou čteme foneticky, tedy písmenko po písmenku, až je z toho celé slovo, se totiž vyvíjí podstatně pomaleji než pravá část. U dívek kolem šesti let, u chlapců klidně až o dva roky později. Takže je třeba u čtyřletých a pětiletých dětí apelovat na pravou část mozku, pokud je chceme učit číst. Jenže je sight reading skutečné čtení? Sight reading bylo v USA učeno i na základní škole posledních šedesát let. Fonetické čtení je po letech výzkumu stále ještě v plenkách, i když se začíná učit více. Děti, které mají problém se sight reading, a tím pádem jsou označené za špatné čtenáře, jsou dané do speciálního programu, který je učí číst foneticky. Takže abychom to shrnuli: když učíte dítě číst pouze metodou sight reading, tak to dítě nebude schopno přečíst slova, co se nenaučilo nazpaměť. Na fonetické čtení je třeba počkat do věku šesti či sedmi let, ale to je nemožné, protože americké děti už takhle čtou špatně, a nebylo by to ještě horší, kdybychom čtení o pár let odložili?
Pětileté děti jdou do kindergarden, která je strukturou již téměř stejná jako základka s tím rozdílem, že je možno si vybrat mezi celodenní docházkou či polodenní. Od první třídy bude človíček ve škole denně od osmi hodin do tří či čtyřech odpoledne. Ano, slyšíte správně, prvňáček stráví ve škole sedm až osm hodin denně. Přesto 25 procent dětí ve čtvrté třídě čte hůře, než se od nich očekává.
A co taková matika? Jak se zde učí? Plno učitelů a škol nevěří, že je třeba se naučit násobilku nazpaměť. Radši děti budou učit nějaké triky, jako násobilku obejít, a tomu říkají mentální matematika. Již v druhé třídě je dětem představeno číslo 8 567 142 a dítě je dotazováno, kolik je tam milionů, stotisíců, desetitisíců atd., ale je úplně jedno, že dítě není schopno rychle sečíst 15+34. Ve třetí třídě přijde násobení a dělení a tím pádem naprostá tragedie, jelikož prsty už na to stačit nebudou. Aby se to nepletlo, Američani mají dva způsoby pro dělení, kdy jedno znaménko vypadá trošku jako druhá odmocnina, ale není, ale Evropan bez vysvětlení si bude říkat, proč se 3 krát druhá odmocnina z devíti rovná 3, jenže ono je to devět děleno třemi, že? Samozřejmě že vše musí být napsáno, nic se nesmí dělat v hlavě, takže je třeba popsat mnoho papíru. Zde je příklad, kdy to vypadá trošku po našem s tím rozdílem, že je všechno dělení a násobení napsáno:
45675 : 32 = 1427-32
136
-128
87
- 64
235
-224
R 11
Ale je samozřejmě lepší to dělat zcela po americku:
1427
32)45675
- 32
136
- 128
87
- 64
235
-224
R 11
Takže plno děcek není schopno dělit a odčítat, což je vidět v obchodu, když pracují jako prodavačky a mají vracet drobné, a bez pokladny, co jim řekne kolik vrátit, jsou naprosto bezradní.
Občas jsou lidi na ulici dotazováni na naprosto základní znalosti, a mnohdy jejich odpovědi jsou tragické. Nikdy se neptejte Američanů na zeměpis. Zeměpis se totiž ve škole vůbec nebere, je součástí dějepisu, no na dějepis se taky radši moc neptejte. A zde přicházíme k pravému chápání negramotnosti. Těch deset až patnáct procent negramotných sice asi umí přečíst nápisy na obchodech, ale dotazník už nevyplní. Když přinesou domů výplatu (i když většina z nich bude bez zaměstnání), nebudou schopni si vypočítat, kolik mohou utratit, aby s penězmi vyšli. V obchodě nebudou schopni porovnat, které balení je výhodnější. Novinám rozumět nebudou. Knížku si nepřečtou. Tomu se zde říká negramotnost. To, že lidi jsou přesvědčení, že Československo stále ještě existuje a že jsme tam měli v devadesátých letech strašnou válku, to se do negramotnosti nezapočítává.
Je třeba se ještě zmínit o systému školství. Střední školy či učiliště zde neexistují, pouze gymply. Každý má tedy dokončit gympl a pak jít na vejšku, i když třeba jen na dva roky, a získat tak titul. Nástavby jsou zde prestižní záležitostí, místa jsou omezená. Úroveň bakalářského studia se dá porovnat s naším gymplem. Než jde člověk na medicínu či práva, musí dokončit vejšku. Vejšky zde nejsou podle oborů. První rok člověk stejně musí mít obecné předměty (které my jsme již měli na gymplu) a teprve potom se trošku více orientuje. V průměru má člověk za semestr pět předmětů.
A jak to vypadá v praxi? Gympl ukončí něco přes polovinu černochů, indiánů a hispánců (hispánec je kdokoliv původem z Latinské Ameriky a Mexika, i když jednotná definice chybí), kolem tří čtvrtin bělochů a osmdesát procent asiatů. Někteří si později udělají vyrovnávací maturitu. Imigranti, kromě hispánců, mají vyšší vzdělání než rodilí běloši, černoši a asiaté.
Trošku z jiného soudku: dnes jsem se bavila s kamarádkou, postarší paní učitelkou. Debora si je velmi bolestně vědoma, jak je americké vzdělání strašné. Já se jí pro povzbuzení zmínila o tom, že dokonce i do nás se snažili bušit množiny, kterým nikdo nerozuměl. Ale že jinak jsme se toho docela hodně naučili a odrecitovala jsem jí Marxovo (já jsem z Plzně a zcela si uvědomuji, že to má být Marxovu, ale jelikož jsem kvůli tutomu (správně kvůli tomuto) dostala z písemné maturity z češtiny dvojku, tak mi dejte pokoj) definici hmoty, kterou do nás Katovka, naše chemikářka, nadrtila jako to první, když jsme přišli do prváku: "Hmota je objektivní realita nezávislá na našem vědomí." Deboru ta definice velmi nadchla a já si říkala, kolik Amíků po dvaceti pěti lety si bude z chemie (kterou měli maximálně jeden rok) pamatovat cokoliv. Jo, a ný, natý, itý, ičitý si taky ještě pamatuji. A to jsem chemii opravdu nesnášela.
Takže, až potkáte Američana, buďte na něj milosrdní. Moc toho od něj nechtějte. Oni sice jsou z té nejmocnější země, ale to vzdělání je hodně bídné pro většinu populace. Výdaje na studenta na základní a střední škole činí něco mezi pěti a patnácti tisíci dolary na rok (méně na jihu a západě, nejvíc v New Yorku). Já utratím v průměru tak sto dolarů na rok na každé ze svých dětí, které učím doma. Jejky, kdybych tak mohla dostat pět tisíc na každé na výuku, to by bylo hezké.
http://www.nrrf.org/essay_Illiteracy.html#thegrimstatistics
http://education-portal.com/articles/Illiteracy_The_Downfall_of_American_Society.html
http://www.msnbc.msn.com/id/26413788/ns/us_news-life/t/hurricane-recovery-confronts-low-literacy-rate/#.TlmnUKiXPYQ
