Takový mocný národ, ale ve vybavení domů jsou alespoň dvacet let pozadu

Jeden z prvních rozhovorů s mým budoucím tchánem zněl asi takto:

"Benedikto, máte tam, odkud jsi, videopůjčovny?"

"Ano, máme. A taky máme elektriku a teplou vodu."

Psal se rok 1998.

Američané mají mnohdy velmi zcestné představy o naší životní úrovni. A hlavně o životní úrovni za komunistů. Je pravdou, že některé země jako Rumunsko měly omezenou elektriku a málo jídla, ale my jsme si žili dobře. A v porovnání s USA, mnohdy na vyšší úrovni. Teď si možná říkáte, že jsem se zbláznila, ale zeptám se Vás na pár otázek:

Kdo jste měli doma za komunistů karmu (nikoliv bojler) na teplou vodu?

Kdo jste měli automatickou pračku plněnou zepředu?

Kdo jste měli odpadkový košík s nášlapnou páčkou?

My jsme měli doma všechny tyhle vymoženosti, které jsou nadmíru praktické. Teď, když žiji v USA, nemám ani jednu z  nich. Ne že by to tady nebylo. Pračky plněné zepředu, které perou lépe, ohřejou si samy vodu a spotřebují jí podstatně méně, se dostaly na americký trh kolem roku 2000. Karmy též. Nášlapné košíky jsou stále ještě novinkou. Jenže všechny tyhle evropské standarty jsou v USA dva až třikrát dražší než jejich americké protějšky. A tak musíme pečlivě plánovat, kdy se vykoupeme, aby nám vystačila teplá voda na jedno vykoupání. Samozřejmě, že většina domácností má mikrovlnku, ale pračka či myčka na nádobí nejsou samozřejmostí, hlavně v nájemních bytech. V současnosti Češi mají rychlejší připojení na internet a též více mobilních telefonů na osobu. V USA člověk většinou platí za příchozí hovory a smsky. Smsky začaly být populární teprve před pár lety.

No a nezapomeňme na kvalitu domů samotných. Když moje matka zjistila, že náš dům je postavený z dřevěné konstrukce, začala mu říkat chalupa, a nechápala, jak jsme za něj mohli zaplatit tolik peněz. Jenže i ty obrovské baráky v Hollywoodu jsou dřevěné! I když budou obložené kamenem či nahozené, jejich konstrukce je z dřevěných špalků a dřevotřísky. Vnější stěny našeho baráčku jsou silné méně než 20 cm. Naše okna, původní z roku 1956, jsou jednoduchá. Vytápění je standartní a strašné - centrální ohřev teplého vzduchu, který se neizolovanými trubicemi pod naším domem dostává do jednotlivých místností. Takže máme výhřev hlučným foukaným teplým vzduchem. Asi Vám nemusím říkat, že jsem si koupila elektrické radiátory do každé místnosti, protože jinak se nám baráček na více než dvacet stupňů nevyhřeje.

Teď mi asi namítnete, že ale určitě nové domy jsou stavěny lépe. Pravda, do určité míry ano. Mají dvojitá okna, izolace je mnohdy lepší. Ale jsou také vybavené bojlerem a výhřev je foukaným teplým vzduchem. Na druhou stranu jejich konstrukce je ale horší, jelikož se používá čím dál méně pravého dřeva a dokonce i překližky (plywood), která alespoň obsahovala dřevo. Nyní se používá dřevotříska (particle board), která vzniká sloučením mnohdy pouze pilin a lepidla. Prokopnout stěnu není obtížné. Aby Vám voda či vítr zlikvidovaly dům není obtížné.
Ale neměli bychom zapomenout, že USA je taková vyspělá země...

Takový mocný národ, ale žalujou jako osmileté děti

Národním americkým sportem není ragby, basketbal či baseball. Dokonce ani hokej. Národním sportem je žalování.

Čech, který napovídal spolužákům a který druhému řekne, co si myslí hezky z očí do očí, americké žalování prostě nechápe. Přijde mu to nedospělé. Přijde mu to pokrytecké. Přijde mu to zbabělé.

Jenže je to tak. Většina Amíků takhle komunikuje. Když Vám, spolupracovníkovi, chtějí něco říci, tak jdou za šéfem, který Vám to potom řekne. Když uděláte chybu, jdou taky výš. Protože kdyby to řekli Vám a Vy byste tu chybu opravili, tak co by pak z toho měli, že? Když jdou za šéfem, tak tihle lidi, co nemají nic jiného na práci než žalovat, vypadají před šéfem zodpovědně.

Jenže takhle se nekomunikuje pouze na pracovišti. Církve a organizace jsou na tom stejně. Co se týče křesťanů, tak tohle počínání už vůbec nechápu. Neřekl Ježíš: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník."?

S tímhle mám bohužel příliš osobní zkušenost.Po třech letech odcházím ze třetího řádu karmelitek, protože někomu se na mně něco nelíbilo (tomu něčemu my v Čechách říkáme pravda). Nelíbilo se jim, co jsem říkala, jak jsem to říkala atd. Jenže já to samozřejmě netušila, jelikož můj sociální quocient je nižší než průměr, a tak, když si na mě moje "učitelky" zasedly, já nevěděla, která bije. A když jsem jim řekla, že nechápu, co se děje, tak mě poslaly výše. Na vrchu mi řekly (jo, všechny ty osoby, co byly nade mnou, jsou ženský přes šedesát), že musím držet hubu, nechat si své názory na katolické učení pro sebe (od kdy se říká učení církve názory?), vždy být pokorná, uctivá, tichá, prostě a jednoduše, nebýt sama sebou. Co bylo na tom všem nejvíce fascinující je, jak to vše pojaly. Když jsem chtěla vysvětlení, co se děje, odmítly se mnou mluvit. Na email neodpovědí. Já jsem ta, která je "tvrdá a neuctivá" (jejich slova, ne moje), přestože ony mě posuzují. Po dvaceti letech tvrdé práce na sobě ani já bych někomu v dopise nenapsala, že jsou tvrdí (harsh) a neuctivý (disrespectful), ale řekla bych jim, že jejich slova tak vyzněly. Co chci tímhle příkladem ilustrovat je to, že žalování odstartovalo hnusný proces, který nemá s křes´tanstvím (ani se slušným chováním) nic společného a že člověk nemá šanci z toho vyjít beze šrámů.

Dalším velmi oblíbeným místem žalování je škola. Na všech úrovních. V Čechách jsme byli velice tvořiví, co se týkalo napovídání, byli jsme solidární, tolerovali jsme druhých taháky. To zde prostě neexistuje. Studenti si zakrývají svoje sešity. Pokud někdo má tahák, tak to na něj řeknou, a postih může být až propadnutí z toho předmětu. Když jsem byla na universitě v Rakousku, byli jsme tam jak Evropani, tak Američani. Písemky z řečtiny se odehrávaly v duchu evropské spolupráce. Chudák náš švýcarský učitel, nevěděl, co nám říci, když na nás jedna Američanka práskla, že jsme si vzájemně napovídali. Budu upřímná, bez taháků bych nikdy nepřežila latinu. Doteď mám schovaný tahák z němčiny, 25 let starý. Jó, nostalgie.

Když člověk přijede do Ameriky, tak mu bohužel některé národní tradice zůstávají skryté. Většinou pouze po čase a po tvrdém šoku se mu některé věci zjeví a malému Čecháčkovi zůstává rozum stát. Ale takový je život.

Takový mocný národ, ale některé potraviny a jídlo prostě nemají

Čech v amerických potravinách zapláče. Ne že by toho jídla tam bylo málo, ale toho správného tam moc není.

Vezměme si základní potraviny: chleba a pivo. Americký chléb je taková bílá načechraná hmota. Půlkilovku lze vymodelovat do kuličky o průměru asi 6 cm. V té kuličce je cca 50 gramů cukru. Pro pravý žitný chléb budete muset buď k Němcům nebo k Rusům. Pivo americké má vodovou pachuť. Takže skončíte s pivem českým, německým či belgickým. Ale pozor! Každý stát má jiná pravidla pro prodej alkoholu (včetně tekutého chleba). Někde se pivo v potravinách nesmí prodávat. Někde se prodává pouze naředěné, 3,2%. Někde se nesmí alkohol prodávat v neděli. A teď se podržte: ačkoliv téměř vše v USA je obrovské, pivo se prodává v třetinkových lahvích. Třetinka evropského piva Vás v obchodě vyjde minimálně na jeden dolar. Dvoulitrovka Pepsi též.

Dobrá, tak jste si zašli nakoupit základní potraviny a zatím Váš košík zeje prázdnotou. Vydáte se za třetí základní potravinou: čokoládou. A pak si vzpomenete, jak chutná americká Hershey. Jedli jste někdy ukrajinskou nebo litevskou čokoládu? Je to srovnatelné. V některých obchodech naštěstí najdete Lindt, Ritter Sport či Milku. Uložíte svou třídolarovou čokoládu do košíku a pokračujete k jogurtům. Pakliže jste jako já, chcete najít smetanový jogurt. Tak na to zcela zapomeňte. To tady prostě neexistuje. Při troše štěstí najdete plnotučný jogurt. Asi tak ve třech příchutích. Obchody se zdravou výživou mají podstatně lepší výběr, ale v běžných potravinách si nevyberete. Zvláště pokud neholdujete netučným jogurtům s aspartamem.

V košíku máte předraženou čokoládu a vanilkový plnotučný jogurt. To vypadá na zajímavou večeři, co? Dali byste si rohlík? Jenže ty zde neexistují. No dobře, tak co takhle krupičkovou kaši? Za 800 gramů zaplatíte čtyři babky. A Granko zde neexistuje. A pozor, ať si omylem nekoupíte osolené máslo.

Večeře vypadá pochmurně a Vy se vydáte najít šťávu do vody. Neexistuje. Tak snad čaj? Jó, to se dá, za tři dolary. Ale lipový neočekávejte. Instantní Nescafe se dá koupit téměř všude, ale pravý Američan se na něj dívá přes prsty.

Konečně zabloudíte k evropským sýrům. Uzená gouda volá Vaše jméno. Šestnáct dolarů za kilo, ale čert to vem. A tak budete večer zakusovat goudu čokoládou a budete vzpomínat na Čechy.

Že jsem příliš skeptická a vybíravá? No asi jo. A tak nakupuji housky, žitný chleba a šťávu u Němců, levné ovoce a zeleninu u Mexičanů, jogurty v obchodě se zdravou výživou. Což znamená okružní cestu 35ti km. Nejbližší potraviny jsou ode mě 2,5 km. Ale ti z Vás, co jste ochutnali americký chleba, víte, o čem mluvím.

Takový mocný národ - Úvod

Nedávno jsem se bavila s jednou Ruskou. Ta se mi svěřila, že stačí, aby někoho pozdravila a oni se jí hned ptají, jestli je z Ruska. Ta milá žena nechápala, proč by to tak mělo být, když jenom řekne: "Hello!"

V tu chvíli jsem si vzpomněla na film Kolja a jak tam Svěrak komentuje Rusy: "Takový mocný národ, ale nejsou schopni říci "h" i kdyby se rozkrájeli". Tak jsme s drahou Ruskou trénovaly výslovnost písmene h. Tak snad, až se s někým opět setká, řekne Hi! namísto Chi!

A tahleta malá příhoda mi dala inspiraci: co kdybych začala psát o mocné zemi, v které právě bydlím? My Češi máme plno představ o tom, jaké je to v USA. Ale pravda je mnohdy hodně odlišná. Taková mocná země, ale...

A tak se budu snažit Vám něco o USA povědět. Čistě subjektivně, jak jsem to za více než deset let pobytu v USA zažila.